Meč byl v době vikinské důležitou zbraní a společně s kopím měl největší symbolický význam. Šlo o atribut velmožů, družin a bohatších statkářů. O důležitosti svědčí také fakt, že se jich našlo ve Skandinávii několik tisíc. Jedná se o nejlepší zbraň, jaká v daném období existovala. Byly velmi drahé, což jsme schopni zachytit v islandské Sáze o pobratimech:
„Měl širokou sekeru, mocnou zbraň, která byla břitká a ostrá a která poslala mnoho lidí k večeři do Valhally. Vlastnil také velké kopí s tvrdým hrotem, ostrými břity, širokou tulejí a dlouhým ratištěm. V té době bylo na Islandu jen pár mužů ozbrojeno mečem.“
Meče byly natolik cenné, že se často objevují v pramenech jako dary a že se nám dochovalo mnoho jejich jmen, např. Dragvendill, Fetbreiðr („Na stopu široký“), Fótbítr („Hryzač nohou“) a Gamlanautr („Gamliho dar“). Skald Hallfreð Óttarsson, který skládal kolem roku 1000, v jedné své strofě praví, že za svou básnickou kariéru obdržel jako dary tři meče.
Meče nesloužily ke krytu, ačkoli existují zprávy o tom, že se jimi bojovníci kryli v nouzi. Mimo seku se jimi velmi často bodalo. Naostřené čepele umožňovaly i řez, ačkoli o něm příliš neslyšíme. Je doloženo, že meče se během bojů lámaly a docházelo k jejich opotřebení. Byly nalezeny svařené a jinak deformované čepele. Ze ság se dozvídáme o zničení čepelí i jílců. Dochované čepele jsou dnes tak zkorodované, že na nich zářezy nemůžeme jasně ukázat, ale byly nalezeny kosti, na kterých je patrný sek čepelí se zářezy. V ságách se dočítáme o zářezech, které byly tak velké, že se do nich vešel článek prstu. Ve skaldských básních se meče dávají do souvislosti s brousky, což značí, že se často brousily, snad před každým bojem. Meč se v básních opisuje jako vyleštěná zbraň, která rozbíjí všechny druhy zbroje.
Meče se mohly používat v kombinaci s jinými zbraněmi. Z básní skalda Egila Skallagrímssona víme, že se na rukojeť meče upevňoval řemínek, který umožňoval, aby měl básník meč pověšený na ruce mezi tím, co právě bojoval kopím.
Jako „vikinský meč“ se označuje klasický meč raného středověku, který tvořil plnohodnotný vývojový stupeň a který navazoval na spathy a postupně přecházel v meče vrcholného středověku. Vyskytoval se v téměř celé soudobé Evropě po více než 250 let. V literatuře je popisováno mnoho částí meče, v tomto momentu si vystačíme pouze s rozdělení na jílec (hjalt či hjǫlt) a čepel (brandr). Pro detailní schéma (v angličtině) „vikinského meče“ a jeho staroseverské terminologie přikládáme dva obrázky.
- Jílec (hjalt
či hjǫlt)
Více či méně zdobené jílce jsou hlavními distinktivními rysy severských mečů. Konstrukce mohla mít dvě základní podoby. Obě však mají spodní záštitou (fremra hjaltit), která kryla ruku, a rukojeť (meðalkafli), často tvořenou parohem, mrožovinou, zdobeným kovem či stříbrným a zlatým drátem (vaf). A zde se konstrukce mohly lišit – hlavice (knappr; klót) mohla být buď nanýtovaná na řapu (tangi), nebo byl řap roznýtován na horní záštitě (efra hjaltit; hugró), k níž byla hlavice přinýtovaná dvěma nýty (tomuto způsobu staří Seveřané říkali sigrhnoð, „nýt vítězství“). A záleží pouze na nás, zda budeme v tomto případě mluvit o hlavici ze dvou kusů či o dvou záštitách s nanýtovanou hlavici. Fakt, že staroseverština povoluje množné číslo hjǫlt, naznačuje, že staří Seveřané považovaly za správnou druhou možnost.
Co se týče rukojeti, její délka se u každého typu lišila. Nechci se uchýlit ke generalizaci, ale neprohloupíme, řekneme-li, že délka se obyčejně pohybovala mezi 8 a 10 cm. Meče se pravděpodobně častěji vyráběly na zakázku než na volný prodej, a proto délka rukojeti mohla přesně odpovídat šířce dlaně. A vzhledem k tomu, že velikost ruky mohla být jiná než je dnes, bych toto číslo nebral při rekonstruování meče příliš v potaz. U různých typů jílců variovala také délku spodní záštity, a to jak délkou, tvarem i materiálem. Mohla být vyrobena z kovu, kosti či parohu. Nejčastějším způsobem dekorace jílců bylo tausování.
Známe několik staroseverských slov, které se pravděpodobně vztahují k jílcům, ale jejich přesný význam nevíme. Dvě taková slova se dozvídáme v eddické hrdinské Písni o Sigrdrífě v souvislosti s třemi runami T (Týr) vyrytými na jílci meče:
Znej runy vitězství a v jílec je vryj,
chceš-li vítězství vydobýt;
některé vryj na véttrim, některé na valbǫst,
a třikrat vyjmenuj Týa.
Přesné významy slov véttrim a valbǫst nám zůstanou zřejmě navždy skryty, přestože existuje mnoho teorií. V současné době se soudí, že véttrim označoval buď žlábek na čepeli nebo (pravděpodobnější) kovové kroužky na koncích rukojeti, které přiléhaly ke spodní a horní záštitě. Několik těchto kroužků bylo nalezeno a některé z nich skutečně na sobě nesou runové nápisy. Častěji jsou však dekorovány hlavami zvířat či lidí. Pojem valbǫst mohl být synonymem pro termín friðbǫnd (viz slovník Cleasby&Vigfússon), které zmíníme v souvislosti s pochvami, ale badatel Hjalmar Falk potvrdil, že se muselo jednat o označení určitého tvaru hlavice či plátování z drahého kovu.
Existuje několik typologií, které se snaží jílce „vikinských mečů“ rozřadit podle tvarů chronologicky za sebou. My si zde zmíníme dvě z nich. Méně známá je Whellerova typologie anglických mečů, která rozlišuje osm typů.
Nejčastěji citovanou a používanou je Petersenova typologie norských mečů. Její upravenou podobu zde také použijeme. Zde nabízíme tři schémata:
Typ Datace A
c. do 800 B
c. 775–825 typ 1
c. 775–850 typ 2
c. 770–820 C
c. 800–900 D
1. pol. 9. stol. E
2. pol. 9. stol. a přelom 10.stol. F
c. 800–850 G
c. 790–850 H
c. 775–970 I
c. 880–970 K
c. 790–890 L
c. 850–975 M
c. 850–975 N
c. 830–880 O
c. 890–950 P
c. 900–950 Q
c. 900–1025 R
c. 925–975 S
c. 930–1000 T
c. 940–1010 U
c. 900–1000 V
1. pol. 10. stol. a začátek 2. pol W
c. 900–960 X starší
c. 850–1010 X mladší
c. od 1010 Y
c. od 900 Z
c. 975–1025 Æ
c. od 1000 do závěru doby vikinské
- Čepel (brandr)
Čepele „vikinských mečů“ se pohybují v rozmezí délek 70–91 cm, ačkoli můžeme najít i meče, které se tomuto rozmezí vymykají. Naprostým extrémem je pak meč z Gulbishche v Rusku, jehož čepel dosahuje délky 105 cm (s celkovou délkou 125 cm).
Kvalita čepelí byla různorodá. Vyskytovaly se více či méně kvalitní čepele ze svářkového damašku. Meče můžeme rozdělit na tuzemské a importované, což samozřejmě mělo vliv na kvalitu výrobku. V západní Evropě fungovalo několik dílen, jejichž výrobky došly během doby vikinské značné popularity. Můžeme je rozlišit jednoduše podle jejich obchodních značek – nápisů ULFBERHT (tato dílna fungovala přibližně v období 800–1000 a známe 171 takto označených mečů), INGELRII (od 10. do 12. století) a dalších. Tyto renomované značky byly posléze v domácích poměrech kopírovány. Kvalita čepelí se odráží také v několika písemných pramenech. Ságy se zmiňují o čepelích, které bylo možné bez trvalého poškození ohnout. Skald Arnór jarlaskáld v 11. století označuje kvalitní čepel jako „železo tvrdší než pilník“.
Čepele mají více či méně zaoblený tvar, některé typy mají značně zkosený hrot. V souvislosti s čepelí můžeme mluvit o ostří (egg), hrotu (oddr) a žlábku, jehož staroseverské jméno se nedochovalo. Dochované i písemně potvrzené máme runové nápisy na čepelích, pomineme-li již zmíněné obchodní značky. Setkáváme se také s termínem blóðrefill, jehož význam není zcela jasný. Podle některých badatelů jde o hrot meče, jiní tvrdí, že jde o žlábek, a nejsoučasnější názory říkají že mohlo jít o damaškový vzor na čepeli, který připomínal „výšivku / tapisérii“ (refill).
Existovaly meče jednobřité a dvoubřité (v Norsku je jejich poměr 23.5 ku 76.5 %). Jednobřité meče jsou pouze norská záležitost, a proto mohly být díly místních kovářů. Objevují se v období na přelomu doby vendelské a vikinské, nejčastěji v kombinaci s jílci typu C, F, G, B, H, M. Jsou dlouhé průměrně 80–85 cm, ojediněle 90 cm.
Tvary dvoubřitých čepelí se podobně jako tvary jílců měnily.
- Pochva a metoda závěsu
Jestliže jsme na počátku tohoto článku řekli, že zbraně jsou dobře dochované, tak musíme doplnit, že toto rozhodně neplatí o nekovových doplňcích, kterými jsou například pochvy. Archeologický materiál k pochvám je zanedbatelný, a proto si musíme vypomáhat písemnými prameny, ikonografií a analogiemi z dnešní Anglie a Francie.
Pochva byla nedílnou součástí meče. Již zde zmíněný skald Hallfreð Óttarsson, který získal za své básnictví tři meče, doslova mluví o obdržených pochvách, nikoli o mečích, které si posluchač musel domyslet. Základem pochvy byly dva kusy dřeva (viz návod na výrobu pochvy), díky čemuž se ve staroseverštině pochva označuje plurálem slíðrar a méně častým spænir a skeiðar. Tento dřevěný korpus byl dodatečně potažen hovězí kůží. Některé nálezy mohou svědčit o tom, že byla následně potažena i textilií. Kompletní pochva se také označovala jako umgerð / umgjǫrð či skálpr. Některé prameny nasvědčují, že byla ošetřována voskem. V případě, že byla pochva ztracena, se improvizovalo a meče se zasouvaly do dutých klacků.
Archeologicky i písemně se dochovalo bohaté zdobení pochev, které se mohlo nacházet při ústí a na samotném konci. Nákončí pochvy se nazývalo dǫggskór či sverðskór („zrosená bota“ a „bota meče“), což nás může vést k domněnce, zda mimo funkce dekorační nemělo také ryze praktické využití a zabraňovalo vlhkosti. Zdobení pochvy bylo provedeno ve stříbře či zlatě a některé prameny naznačují, že se ke zdobení používalo i drahé kamení.
V momentech, kdy bylo potřeba zaručit mír, tedy například na sněmech, docházelo k tomu, že se jílce mečů ovazovaly kolem pochvy tak, aby nemohly být vytaženy. Provazy, kterými byly meče zajištěny, se nazývaly friðbǫnd, „pouta míru“.
K pochvě přináležel také samostatný mečový opasek (fetill). Pochva na něj mohla být zavěšena několika způsoby, nejčastěji dvěma poutky. Opasek byl stejně jako pochva zdobený stříbrem či zlatem. Mezi jeho častými zdobeními bylo trojlístkové kování či spojky s kroužkem. Skald Þorbjǫrn hornklofi hodnotí královy dary skaldům následovně:
Na jejich odění a zlatých náramcích
je patrné, že přáteli jsou s králem.
Mají rudé pláště s dobrým lemováním,
meče s jílci ovinutými stříbrem a kroužkovými košilemi,
pozlacené mečové pásy a přilby s rytinami,
na rukou prsteny, které jim dal Harald.
Mečové pásy byly po většinu doby vikinské nošeny hlavně přes rameno. Teprve kolem roku 1050 v angloseverském prostoru začíná převažovat závěs u pasu.
Rekonstrukce pochvy a kování pochvy ze severského hrobu v Ballateare na ostrovu Man.
Vyobrazení pochev ze severní a západní Evropy.
Sekera byla velmi oblíbená zbraň doby vikinské a po kopí byla nejrozšířenější zbraní. Její popularita se dá vysvětlit faktem, že se současně jedná o pracovní nástroj. Byla tedy snadno dostupná všem vrstvám svobodného obyvatelstva. Zde se však budeme zabývat výhradně bojovými sekerami. Sekera daleko lépe proráží všechny druhy zbrojí, protože sílu úderu koncentruje do malé plochy.
Sekera se skládá ze dvou hlavních částí, a sice topůrka (øxarskapt) a hlavy sekery. Topůrko bylo zasazeno do oka sekery (auga) a částečně jej přečnívalo (forskepti). Délka topora je předmětem diskuzí – skandinávské nálezy se pohybují okolo 65–80 cm. Topůrka obouručních seker, jak je známe z výšivky z Bayeux, byla zřejmě zidealizovaná a reálně byla dlouhá zhruba metr. Nebyla vždy zcela rovná; někdy byla mírně zakřivená. Materiálem pro výrobu topůrka se často stávala bříza, jasan či dub a byla pravděpodobně vyrobena metodou štípání. Topůrko mohlo být v oku fixováno několika způsoby, například dřevěným či železným klínem, omotávkami z kůže či kovovým kroužkem s nýtem (hólkr). Přesto se v písemných pramenech můžeme dočíst, že hlava ze sekery upadla. Místo, kde se toporo drželo, se nazývalo hepti. Ze ság víme, že se topůrko občas používalo ke krytí, a proto se občas dozvídáme o tom, že se se vyztužovalo obtočeným železným páskem (vaf) či oplátováním (spengðr).
Hlava sekery byla vyrobena z měkké ocele s vevařeným břitem (egg / munnr), který měl jistý úhel (eggvǫlr). Mimo samotného břitu velké nebezpečí představoval horní (øxarhyrna) a spodní (kverk) zašpičatělý roh. Na boční straně hlavy (hlýr) se často nacházelo tausované zdobení či vykládání (rekinn) ze zlata a stříbra, jako je tomu například u slavného nálezu z dánského Mammenu. U některých dánských a gotlandských seker typu L a M zaznamenáváme chybějící vnitřní část, která je nahrazena vybíhajícím dekorativním výstupkem. Nejširší části hlavy se říkalo „stopa“ (feti), zatímco nejširšímu místu břitu „loket“ (ǫln). Zadní část hlavy, „tlouk“ (øxarhamarr), se užívala jako donucovací prostředek či v momentu, když útočník nechtěl protivníka zabít. Díky svému dobrému tvaru se sekera mohla používat k hákování štítů a končetin. V krajních situacích se sekera mohla házet. Ve Skandinávii bylo učiněno několik nálezů vrhacích seker francisek.
O způsobu transportu seker máme mámo zpráv. Seveřané jsou ve skandinávských i zahraničních pramenech popsáni tak, že nesou sekery na ramenou. Ze ság se také dozvídáme, že mohla být připevněna na sedlu, na zadní straně štítu či mohla být schována pod pláštěm. Můžeme spekulovat o poutkách, kožených pouzdrech na hlavu sekery a sekerách zastrčených za opaskem.
Sekera byla ve většině případů zbraní nepříliš vysoce situovaných mužů. V některých případech však byly sekery natolik zdobené a ceněné, že se stávaly dary na velmožských dvorcích. O tom svědčí také dochovaná jména seker, například Hel, Rimmugýgr, Arghyrna, Jarlabani, Gylta, Tjaldsperra, Steinsnautr, Fluga, Hjalti a další.
Staroseverské prameny nabízejí hned několik názvů typů seker, které by se s trochu nadsázky mohly označit za první typologii seker doby vikinské.
Jedním typem je tzv. breiðøx, „široká sekera“. U něj pak můžeme rozdělit dva podtypy – þunnsleginn øx („na úzko zklepaná sekera“), kterému odpovídá hlava typu L / M, a hálfþynna øx („z půli zploštělá sekera“), dnešní typ F.
Dalším je skeggøx, „bradatice“, které odpovídá typ B, C a D). V pramenech se také můžeme setkat s pojmy barða a sparða (irskou obdobou předchozího názvu).
Pracovní sekery můžeme vidět pod pojmy boløx či skógarøx, které označují dřevorubecké sekery.
Neobvyklým typem byl tzv. taparøx. Jednalo se o menší typ sekery, která pravděpodobně pocházela ze slovanského prostředí.
Nepodloženým typem sekery byl snaghyrnd øx, též snaga („sekera s háčkem na rohu“). Archeologicky není podložen, soudí se však, že mohla být podobná skotské lochaberské sekeře. V pozdější skandinávské literatuře se objevuje kratší obdoba této sekery pod názvem skothyrna.
Následuje Petersenova typologie seker:
| Typ | Datace |
A |
c. 800–900 |
B |
c. 800–900 |
C |
c. 800–920 |
D |
c. 800–850 |
E |
c. 850–925 |
F |
c. 900–1000 |
G |
c. 850–1000 |
H |
c. 900–950 |
I |
c. 900–1000 |
K |
c. 900–1000 |
L |
c. 950–1050 |
M |
c. 1000–1100 |
Kopí bylo nejčastější severskou zbraní. Jednalo se o typickou zbraň branné hotovosti a byla široce rozšířena všemi spektry svobodného obyvatelstva. Patří mezi velmi dobře zmapované zbraně a informace o něm nacházíme hojně v archeologických i písemných pramenech. Jak si však ukážeme, mnohdy se oba typy pramenů neshodují a objevujeme tak kopí, která nejsou archeologicky potvrzena a vice versa.
Ságy naznačují, že největší nevýhodou kopí byl fakt, že je vidět z dálky. To je kompenzováno výhodou obrovského dosahu. Staří Seveřané si dobře uvědomovali špatnou pohyblivost v případě nepodařeného útoku, a proto mnohdy používali sekundární zbraně. Jak jsme již řekli, často se jako doprovodná zbraň používal meč. Štít, pokud byl nějaký, mohl být pověšen na zádech. Stav, kdy je štít pověšený v krycí pozici na rameni během boje kopím, nemáme ve Skandinávii potvrzen, ačkoli ho soudobě lze ikonograficky doložit ve Skotsku.
Staří Seveřané používali pro všechny druhy kopí, tedy jak bodná tak sečná, zastřešující pojem spjót, který označoval pouze kovovou část kopí. Ze staroseverské literatury známe několik typů kopí, které jsme schopni rozdělit následovně:
- Bodná
Jistě se nebudeme mýlit, řekneme-li, že bodná kopí se používala ve většině případů, a proto ji můžeme označit za typickou. Pro bodné kopí bylo typické, že měla dlouhou, nepříliš tlustou čepel, aby pronikla co nejhlouběji a způsobila co nejrozsáhlejší poranění. Útočilo se zřejmě nejvíc na oblast hrudi. Bodná kopí můžeme přirozeně rozdělit na dvě podkategorie:
- Vrhací (skotvápn)
Kopí určená k vrhání měla kratší čepel a byla celkově lehčí. Vržené kopí dokázalo zranit i skrz štít nebo donutit nositele, aby štít pro váhu zahodil. Staří Seveřané vrhání kopí přikládali překvapivě velkou důležitost. Bylo tradicí, že každá strana je vrhla před bojem do šiku nepřátel. Tato zvyklost se odráží také v mytologii. Rozeznávalo se několik typů vrhacích kopí:
- Geirr, který dokonale splňuje naše představy o oštěpu doby vikinské. Má krátkou čepel o přibližně stejné délce, jakou má tulej.
- Fleinn, který měl čepel delší a užší než geirr. Žebro uprostřed bylo méně patrné.
- Broddr,
jež tvořil dlouhý hrot o čtvercového
průřezu. V době vikinské se tento
typ užíval zřídka a
nacházíme ho ve starších
obdobích.
- Ruční (lagvápn)
Pod touto kategorií si musíme představit ta kopí, která po celou dobu boje zůstávala v minimálně jedné ruce bojovníka. Vrhala se pouze výjimečně v kritických situacích. Jejich hrot byl mohutnější a těžší než hroty vrhacích kopí. Můžeme si vyčlenit čtyři typy:
- Krókaspjót, čili „kopí se zpětnými háčky“. Hmotné nálezy tohoto typu pro dobu vikinskou se objevují pouze vzácně, třebaže ve starším období byl mnohem častější. Písemné prameny vztahující se k Islandu však naznačují, že byl naopak poměrně často používaný. Tento typ mohl být používán k lovu větší zvěře a velryb. Přes své praktické zaměření mohl mít zdobenou tulej.
- Fjaðraspjót, čili „kopí s [výraznou] čepelí“. Čepel tohoto typu byla poměrně široká a dlouhá, rychle se zužující. Byla užší než čepel typu kesja. Mělo se jednat o těžkou zbraň, jejíž ratiště byla často omotávaná kovovým páskem.
- Blaðspjót, „kopí ve tvaru listu“. O tomto typu nemáme žádné informace kromě názvu, který může nasvědčovat, že čepel mohla být vytvarována do tvaru listu.
- Sviða,
„opálení“. Původně se zřejmě
jednalo o kopí, jehož ratiště bylo ožehnuto a
vytvrzeno v ohni. Mělo sloužit hlavně k lovu a na tuleji mělo
připevněná křidélka. Jedná se o
poměrně častý nález.
- Sečná
Jestliže jsme řekli, že bodná kopí byla typická, pak sečná kopí musela představovat něco netypického. Právě tímto způsobem se v písemných pramenech sečná kopí objevují. V mnoha případech jde o informace si protiřečící a anachronní. Písaři se nebáli využívat své poznatky o halapartnách a zapracovávat je do kontextu doby vikinské. Výsledkem jsou někdy přinejmenším zkreslené informace. Můžeme však říct, že sečná kopí, nakolik byla atypická, stále nepředstavovala cosi jedinečného. Zdá se také, že byla multifunkční, tedy byla bodná i sečná. To znamená, že mohlo jít o typy bodných kopí, která měla dostatečně tlustou čepel, aby se při seku nepoškodila. Při správném použití mělo sečné kopí velkou razanci a dozvídáme se, že bylo schopno proseknout helmu.
- Nejčastěji se pro sečné kopí objevuje výraz hǫggspjót. Současně se setkáváme také s pojmem kesja. Mělo jít o kopí s dlouhou a mohutnou čepelí na krátkém ratišti.
- Modifikací tohoto typu pak bylo kopí brynþvari s extrémně dlouhou čepelí (údajně dva lokte, tedy zhruba okolo metru). Jak jsem však nastínil, nevíme, do jaké míry můžeme tyto informace považovat za věrohodné.
- Atgeirr. Velice zajímavá zbraň, která je mnohdy ztotožňovaná s halapartnou. Mělo jít o zbraň úžasných destruktivních schopností. Měla být bodná, sečná a vrhací. Popisy tohoto kopí variují, ale nemůžeme ho považovat za fantastické. Vyjma ság se objevuje ve skaldských básních i anglických pramenech, tudíž musí jít reálnou zbraň, jejíž podobu neznáme. Mohlo jít o zbraň podobnou kůse.
 Vrhací
kopí; zleva: geirr,
broddr.
|
 Bodná
kopí; zleva: krókaspjót,
fjaðraspjót,
blaðspjót,
sviða.
|
 Sečná kopí; zleva: kesja a přibližná podoba brynþvari. |
|
Jak jsme si řekli, spjót označuje pouze kovový hrot kopí. Jeho základním rysem je různě tvarovaná čepel (fjǫðr) s ostrou špicí (oddr), v níž se setkávají dva samostatně vevařené břity (egg). Čepel mohla opět být ze svářkového damašku. Ve spodní části čepel přechází do tuleje (spjótsfalr), do které bylo vsazeno a nýtem (nagl) zajištěno ratiště. Skandinávské hroty měly tuleje uzavřené, zatímco anglosaské měly otevřené. Tulej mohla být osazena křidélky (pravděpodobně krókr), které mohla sloužit k hákování štítů. Křidélka se vyskytovala u typů B, C, D1, E a D2; nacházíme i křidélka stočení směrem dozadu. Jsou teorie, že křidélka byla převzata z Franské říše. Hrot mohl být odseknut mečem. V některých případech se nýtek vyndaval, aby se zabránilo opětovnému vržení.
Ratiště (spjótskapt) se vyrábělo z jasanu, jilmu a buku. Byla tak vysoká, „aby muž mohl dosáhnout na tulej“, neměla tedy o moc vyšší než 2 metry. Šířka ratiště byla taková, „aby muž svou dlaní ratiště obejmul“, tudíž lze usuzovat, že byla tlustší než 3 centimetry. Jak jsme již naznačili, vrhací kopí měla ratiště menší. Pět mohlo být vyztužené kovovým páskem (vaf). Konec ratiště (spjótshali) se v některých případech zabodával do země tak, aby hrot směřoval k nepříteli. V písemných pramenech se často ničí ratiště, z kovové části pak nejvíce tulej.
Nacházíme i kopí zdobená, přičemž dekorace se vždy nachází na tuleji. Nejběžnější je opět tausovaný dekor. Nacházíme na nich rovněž ozdobné nýty a křidélka a runové nápisy. Výzdobu tuleje můžeme dělit do tří typů:
- I. Stříbrná dekorace. K tausování se používá stříbro či jiné kovy. Tento typ nacházíme u kopí typu E, I K a příležitostně G.
- II. Styl Ringerike. Spadá do období 1000–1060 a dekor je podřízen tomuto uměleckého stylu.
- III. Styl Urnes.
Spadá do období 1025–1100.
Tím se dostáváme k faktu, že zdobená kopí byla odznakem vysokého postavení. Jejich nákladnost se odráží v v dochovaných jménech, kterými jsou například Gungnir, Grásíða („Šedobok“), Skarpheðinsnautr, Jarlsnautr, Selshefnir, Hornnefjunautr, Atlanautr, Háreksnautr a další. O metodách přenášení kopí víme zhruba tolik, že ratiště směrovala hrotem k nebi nebo k zemi. Při jízdě na koni se kopí drželo ve svěšené poloze. Hrot mohl být teoreticky chráněn koženým pouzdrem. Následuje upravená Petersenova typologie kopí:
